Finanční trhy pomáhají za normálních podmínek efektivně alokovat kapitál tak, aby se dostal do míst, kde je ho třeba. Existují však chvíle, které můžeme označit jako finanční krize, kdy soukolí finančních trhů přestává správně fungovat. Jedním z projevů nefunkčnosti trhů je výskyt panického chování. Panika na finančních trzích je ve stále více informačně propojeném světě jevem, který zasahuje každého z nás. Není tedy překvapivé, že negativní pohyby a kdejaké škytnutí trhů začaly plnit stránky i většiny tuzemských novin. Zde se můžeme dočíst, jak kterého analytika překvapil propad německého akciového indexu, akcií francouzské banky nebo prudký nárůst cen ropy.
Různé větší či menší tržní paniky jsou však přirozeným aspektem obchodování, kdy mezi sebou musí interagovat obrovské množství subjektů, lidských obchodníků i počítačových programů. Paniky nám navíc umožňují pochopit, jak trhy doopravdy fungují, a pomocí studia malých propadů můžeme lépe překonávat ty velké.
Propady cen na trzích
Propady na trzích jsou z podstaty velmi rychlé – na podobných mechanismech v přírodě fungují například sesuvy sněhových lavin či do určité míry exploze. Při prudkém propadu dochází k velké změně cen a přesunu objemů finančních instrumentů během velmi krátkého časového úseku. Stejně tak je tomu i u výše zmíněných lavin, kdy se v krátkém okamžiku dá do pohybu velké, doposud stojící množství sněhu. Na trzích se k tomu ale ještě přidávají laviny finančních derivátů, jako jsou opce či investiční certifikáty, které jsou odvozené od primárních finančních aktiv, a celý proces se tak mnohem rychleji rozrůstá.
Jakmile se jednou panika začne tvořit, nelze jí během jejího průběhu už zabránit. Můžeme se jen snažit vytvořit efektivní rámec pro finanční regulaci takovým způsobem, aby se hysterický dav nemohl zformovat příliš rychle, a pokud se zformuje, aby nezačal ničit vše, co mu stojí v cestě.
Důležité je pochopit, jak spolu různé subjekty na burze interagují a především jak navzájem vnímají prudké změny ostatních. Jedním ze způsobů, jak tento problém vyřešit, je zaměřit se na cenové skoky a použít je jako označení okamžiku, kdy dochází k pohybu většímu než obvyklému. Pokud se pak zaměříme na dynamiku cenových skoků, tj. způsob přenosu skoků z jedné burzy na druhou či z jednoho průmyslového sektoru na druhý, získáváme aparát pro studování mechanismů, které tvoří paniku. Pochopení dynamiky cenových skoků nám tak pomůže vytvořit základ pro správné chápání trhů v mimořádných chvílích a pomoci s efektivním sestavením krizových plánů a regulací.
Šíření cenových skoků tak je vlastně jen statistický popis toho, jak obchodník například na českém trhu vnímá dění na zahraničních trzích. Pokud například dojde k prudkému propadu jedné německé společnosti, může to výše zmíněný obchodník vnímat jako něco vnitropodnikového.
Pokud se k tomu ale následně přidává propad několika dalších společností, obchodník to může vyhodnotit jako počáteční signál nastávající krize a začíná vystupovat ze svých pozic. Tím se cenový šok či šoky přenesou z jedné burzy na druhou. Pokud se tohle stane ve velkém měřítku, jsme svědky globální finanční paniky.
Co stojí na počátku?
Při zkoumání dynamiky cenových šoků a pak následném navrhování opatření proti hromadným krizím se může zdát, že nejpodstatnější je odchytit první okamžik. Ve skutečnosti toto není možné. Prvním okamžikem velkého propadu může být nejen špatná zpráva, například bankrot velké banky, jako tomu bylo v případě Lehman Brothers, ale i vnitřní příčiny složené z náhod, omylů, překlepů a lidské přirozenosti následovat ostatní. Často se na trzích objevují propady, které byly zapříčiněny „tlustým prstem“, kde se prostě zmáčkne na terminálu tlačítko vedle či se zamění miliarda za milion. Tyto příčiny nelze nikdy úplně eliminovat. Naopak při navrhování vhodných opatření proti krizím je třeba znát, jak rychle se šíří šoky po trzích, jak se zvětšují nebo naopak tlumí, bez ohledu na to, kde vlastně začaly.
V současné době je empirický přístup jediným použitelným postupem, který na pochopení cenových skoků můžeme aplikovat. Toky na finančních trzích tvoří přizpůsobující se komplexní systémy. Teoretický aparát pro takové systémy, který je bezesporu zajímavý, stále dlí ve svých začátcích. Stejně tak počítačové modelování finančních sítí je za hranicemi dnešních počítačů. Určitým vodítkem může být behaviorální ekonomie, která se ale těžce vypořádává se stále větším počtem obchodních počítačových programů.
Empirické poznatky tak ukazují, že mechanismy panického chování se liší od obchodování během normálních podmínek a hlavně ukazují rozdíly. Na jejich základě pak hypoteticky můžeme formovat první opatření, která zapříčiní zpomalení paniky či která zmírní její dopady. Díky tomu lze navíc vytvořit portfolia, například penzijních fondů, která budou méně citlivá vůči panickým propadům, jež vymažou úspory nastřádané během desítek let. Stačí jen při konstrukci portfolia vzít v potaz, že i panika má svou vnitřní logiku.
V neposlední řadě cenové skoky představují okamžiky, kdy se trhy přibližují k tomu, jak si vede reálná ekonomika. Obzvláště ve chvílích, kdy na povrch vyplave důležitá zpráva týkající se stavu ekonomiky, se trhy musí vypořádat s tím, jak si ekonomický svět doopravdy vede aneb jak se v obchodní hantýrce říká: „Wall Street sleduje dění na Main Street.“ Obchodníci tak opravují svoje očekávání budoucího vývoje a odhadují odhady ostatních.
Během cenových skoků, a to nejen propadů, ale i skoků směrem nahoru, tak můžeme „změřit“, jak moc je finanční trh propojený s reálným světem. Vzhledem k tomu, že většina cenových skoků není odvozena od makroekonomických událostí, to pak znamená, že finanční trhy buď vědí, co se děje, dávno dopředu, nebo je reálný svět vůbec nezajímá a žijí si svým vlastním, od reality odtrženým životem.
Vyšlo 5.9.2011 v Lidových Novinách
