V pátek 18.2. 2011 jsem měl tu čest zúčastnit se konference pořádanou spolkem Prague Twenty na téma Europe on the Background of EURO Crisis. Je těžké shrnout, co se vlastně na této konferenci všechno probralo, neboť obsah předneseného se dá najít na každém druhém blogu (můj blog v tomto ohledu považuji za třetí) nebo zpravodajském serveru extenzivněji se věnujícím Euro-tématům. Snad nejpřínosnějším bylo sledovat sociální aspekt celé události, kdy pozorný pozorovatel, který se sám nezapojoval do intenzivní činnosti podávání rukou, mohl snadno odhadnout vertikální i horizontální strukturu přítomného davu. Vedle toho nebylo těžké vypozorovat i intence přítomných a sociální gradient, kterým by se chtěli ubírat--velmi snadný úkol, tohle vlastně bylo jen triviální potvrzení toho, co říká intuice--a hlavně sociální nástroje, které k tomu používají.
Sociologický aspekt přítomné audience ale není to hlavní, co bych chtěl poznamenat. V diskusi mluvili tři mluvčí, kteří se střídali u pultíku. Za nimi byl jeden statický slide s názvem konference. Samotné projevy mluvčích opravdu nebyly moc zajímavé, mluvili monotónně jazykem evropských byrokratických matadorů, navíc pro člověka zmlsaného harrypotterovskou angličtinou i poměrně nezvučně. Obsah příspěvků, pokud jsem dokázal držet pozornost, však ostře kontrastoval s názvem konference. Ani jeden z mluvčích netvrdil, že šlo o krizi Eura. Naopak, jeden z nich spíše argumentoval, že jde o (politickou) krizi zemí Eurozóny, nikoli však přímo o krizi společné měny. Nutno ale dodat, že nikdo nepopíral fakt, že Euro je ve své podstatě polovičatý projekt, který za sebou nemá politickou pospolitost. I přes (nezáživně) podaný obsah tvrdící opak si však dovolím tvrdit, že manipulativní titulek, který celou dobu "visel" za zády řečníků spíše přesvědčoval o tom, že zde opravdu čelíme krizi Eura. Spojení "EURO Crisis" se mi do paměti zarývalo jak během chvil, kdy jsem dával pozor, tak i během chvil, kdy jsem nedokázal udržet pozornost a myslí zabloudil někam jinam:
Statický slide, který visel za řečníky, je ve své podstatě symbolický pro každou ekonomickou diskusi ve veřejném sektoru. Vždy mezi sebou budou soupeřit různé zájmové skupiny, pro které je nejefektivnějším argumentem co největší slide, který přesvědčí co nejvíce lidí. Na druhou stranu se pak proti takovému slidu jeví každý argument jen jako nudné tlachání, které stejně ztratí punc a bude zapomenuto (jako jsem já zapomněl většinu toho, co řečníci řekli a zapamatoval si jen ten slide). Takto u nás probíhá snad každá reformní kampaň, ze které je vždy jen patrný slide "Reformy jsou nutné", samotný důvod reforem je pak ztracen kdesi v překladu a po chvíli vzniká dojem, že vlastně každá změna je nutnou reformou -- zvrácená logika, která však díky své slideové podstatě ustojí jakoukoli kritiku. Obzvláště křiklavým pod-příkladem byla penzijní reforma a statický slide s nutností povinného vyvádění úspor do soukromých fondů. Tento slide byl až moc troufalý, resp. logo sponzora zabíralo na slidu až moc místa, proto byl vyměněn slidem méně troufalým. Zde ale není třeba být zklamaný z obliby slidů v naší zemi, slidy jsou univerzálním důkazním nástrojem v diskuzích o podobě veřejného sektoru všude kolem. Jsou vlastně přirozeností nás, lidí, kteří máme tendenci vnímat spíše formu a vyhýbat se obsahu, obzvláště je-li netriviální. Proto bych(om) se měl(i) smířit s tím, že argument podložený pěkným slidem ustojí téměř každý "tvrdý" argument. Toto ostře kontrastuje s tím, že soukromý sektor, který je známý svou oblibou barevných profesionálně vyhlížejících prezentací dokáže ocenit i výsledek.
Žádné komentáře:
Okomentovat