Ohně před branami

Situace v Severní Africe se neustále eskaluje. Je zřejmé, že Egypt byl jen začátek, pomyslná jiskra, která zažehla požár – doslova. Nebudu zde rozebírat různé politologické či lidsko-právní aspekty současné krize, to ponechám zaníceným komentátorům sedícím v teple svých kanceláří v Londýně či New Yorku popřípadě aktivistům na sociálních sítích. Zaměřím se jen na několik malých, obecnějších poznámek týkajících se peněz (jelikož současné ekonomické dogma vede k tendenci vše, včetně lidského života, vyčíslovat v penězích, pak je důkaz obecnosti zřejmý).   

Zprávy v současné době ukazují, že Libye, která produkuju asi 2% celkové světové produkce ropy, fyzicky přerušila ropovody vedoucí směrem do Evropy. Ačkoli samotná velikost produkce není nikterak drastická, myslím si, že OPEC, z velké části tvořený podobně despotickými státy (např. Venezuela či Saudská Arábie) odmítne zvýšit těžbu ropy a tak se pokusit výpadek nahradit, ale spíše uvítá tento výpadek jako exogenní (rozumněj: „my za to přece nemůžeme“) šok, který jim zvýší marže z těžby ropy a takto získané peníze pak použít jako preventivní protipožární opatření. Tohle potvrzuje strach Saudského krále Abdullaha, který se snaží zachránit svou vládu všemožnými „do reforem zabalenými“ úplatky lidem, které jsou placeny jak jinak než ropou.

Vedle toho za další velmi podstatnou informaci považuji fakt, že kvůli Libyjským nepokojům nařídila Čína stáhnout svou pracovní sílu čítající 15,000 lidí. Zde se nejedná o „humanitární“ stahování turistů či emigrantů, jde o průmyslovou a těžební pracovní sílu, kterou si Čína zajišťovala svůj vliv v zemi. Jen pro porovnání, tak velkou pracovní sílu měl v Libyi například Egypt, který je ale geograficky velmi blízko. Nalévání pracovní síly do rozvojových zemí je z pohledu Číny více než racionální. Důvod se dá ukázat na paralele s americkým dolarem. Ačkoli je americká ekonomika těžce zadlužená, lidé stále akceptují americký dolar. Jedním z důvodů je fakt, že Spojené Státy mají ohromné množství zahraničních investic, tudíž si mohou do určité míry dovolit balancovat svou slabou domácí pozici na úkor svých zahraničních kolonií—vzpomeňme  na pozici Velké Británie postavené na její koloniální dominanci.

Čína tedy v Africe pomalu dělá jen to, co je v jejím nejlepším zájmu a současné nepokoje mohou pomoci odhalit, jak velké množství veřejných i skrytých zahraničních investic ve skutečnosti Čína v Africe a Arabském světě drží. V tomto ohledu je také možné kontrastovat českou zahraniční politiku, která  místo zahraniční expanze zavelela k ústupu a stahuje ambasády a zastoupení z mnoha na první pohled nezajímavých zemí. Tohle je ovšem přesně pravý opak toho, co dělá Čína, která se snaží tyto nezajímavé země ovládnout. Navíc, silné politické zastoupení v podobě ambasád a konzulátů vytváří samo o sobě vhodné záchytné body, které může český průmysl použít pro případnou expanzi na rozvíjející se trhy. Rozhodně se jedná o ekonomicky účinnější formu podpory průmyslu, než přímou podporu exportu (tj. kdy budeme z daní dotovat v cizině prodej našich výrobků, o které tam sám o sobě není zájem, jinak by se prodali i nedotované).