Jak funguje burza IV

V minulém díle jsem se zabýval tím, jaké uspořádání může burza mít. Zmínil jsem dva základní typy: elektronická burza a floor trading. Vedle toho jsem ještě připomenul existenci Over-The-Counter obchodování mimo jakékoli instituce. Tohle ale není ještě úplný popis, který by nám mohl něco užitečného napovědět o možném úskalí burz. Doposud jsme se totiž vůbec nezabývali stranou, která prodává burzovní služby. Intuitivně je zřejmé, že tuto roli plní burza sama, když umožňuje obchodování, tj. pokud poskytuje místo, kde se mohou obchodníci setkávat či pokud udržuje databázi, kde mohou strany publikovat své nabídky. Tohle ale není přímo prodávání burzovních služeb.

Poskytování místa, tj. udržování tržiště v použitelném stavu, je primární služba. Tento typ služeb je pasivní, kdy zde není aktivní činitel, který by aktivně umožňoval hladké obchodování jiným. Za tuto službu platí účastníci burzy nějaký malý poplatek. Při pasivním uspořádání se musí obě strany sami najít a dohodnout na podmínkách obchodu, posléze pak na předání zboží a peněz, případně jiný druh směny. Toto může být samo o sobě dost náročné pro aktéry, kteří neobchodují často. Může to pro ně představovat další náklady, které je mohou od samotného obchodu odradit. Navíc velmi často hrozí riziko, že se dvě strany dohodnou, ale jedna ze stran se bude chtít z daného obchodu vyvázat, neboť to, co mohl být výhodný obchod v jednom okamžiku, se na burze může velmi rychle stát nevýhodným. To lze ilustrovat na amerických burzách, kdy obvyklá doba mezi uzavřením obchodu a fyzickým doručením akcií jsou dva pracovní dny. Během této doby se může cena velmi často dramaticky změnit a z běžného obchodu se pro jednu ze stran může stát právní dobrodružství.

Tento problém otevírá prostor pro první typ aktivních služeb, které mají na starosti právě toto. Tímto typem poskytovatelů burzovních služeb jsou různí "vypořádávací agenti" (název pochází z market clearing). Tito agenti mají na starost uvést dohodnutý obchod v život. Vhledem k tomu, že se touto službou zabývají ve velkém, mají své zaběhlé postupy a tudíž i náklady na řešení případných sporů jsou mnohem menší, než jaké by byly pro jednotlivé strany. Tyto služby se většinou vyplatí využívat institucionálním účastníkům burzy, tj. například producentům nějaké komodity, kteří se chtějí pojistit proti výkyvům v ceně za použití futures kontraktů, přičemž si obchod aktivně dohodnou s protistranou sami. Za tuto službu musí samozřejmě zaplatit určitý poplatek, a to ať už procentní podíl z objemu obchodů nebo nějaký fixní. U těchto typů služeb je důležité, aby vypořádávací agenti nebyly malí slabí hráči. Tuto službu velmi často vykonávají banky, popřípadě sami burzy jakou součást svých bankovních služeb či centrální registr, kde navíc může docházet k dozoru nad trhem.

Vypořádávací agenti tedy umožňují, aby již dohodlý obchod doběhl dokonce a došlo k výměně například akcií za peníze. Co když ale výše uvedený producent bude malý a bude produkovat danou komoditu jen sezónně, a tudíž nebude chtít držet ve svém týmu člověka který bude mít na starosti aktivní hledání obchodů s protistranou? V tomto okamžiku přichází do hry brokeři. Brokeři, nebo brokerské společnosti, aktivně pomáhají svým klientům hledat protistranu, se kterou mohou uzavřít obchod. V případě producenta například pšenice to vypadá tak, že producent po odhadu sklizně na danou sezónu zavolá svou brokerskou společnost a zeptá se jí na současnou situaci na trhu s futures kontrakty na pšenici. Broker pak hledá na burzách nabídky, kontaktuje jiné brokery a zjišťuje cenu pro svého klientu. Tomu pak předloží nabídky, které našel. Klient-pěstitel se rozhodne, jestli nějaký futures kontrakt uzavře. Pokud ano, broker pak pomůže postarat se o zbytek, tj. kontaktuje druhou stranu, kontaktuje vypořádávacího agenta a banku svého klienta. Za své služby si pak nechá samozřejmě zaplatit. Stejně mohou postupovat i drobní investoři, pokud chtějí například investovat do akcií dané společnosti, kdy opět kontaktují svého brokera, který jim za poplatek obchod zařídí.

Broker tedy může pomoci svému klientovi tím, že najde protistranu, která obchod uzavře. Moc toho ale nezmůže, pokud neexistuje protistrana, která by obchod uzavřela. K tomuto účelu se na trhu objevili dealeři. Dealer se snaží koupit levně od těch, co chtějí právě něco prodat, aby to prodal dráže o něco později těm, kteří o to budou mít zájem (nebo naopak). Dealeři umožňují, aby se daly obchody uzavírat kdykoli, samozřejmě za určitou cenu. Dealeři poskytují trhu tekutost, neboli likviditu. Dealer je tedy ten, co má k dispozici hotovost, kterou chce investovat do netrpělivosti účastníků trhu. Projevem přítomnosti dealerů na trhu je rozdíl mezi nákupní cenou a cenou prodejní. Tyto dvě ceny nemohou být za přítomnosti dealerů stejné, neboť by pak dealeři obchodovali bez možnosti zisku (bez ohledu na možný zisk díky čistě čekání na změnu ceny). Dealeři jsou rovněž nazývání tvůrci trhu (market makeři). To je díky výše popsanému jevu, neboť dealeři tvoří trh, vytvářejí možnost prodat i koupit pro příchozí. Market makeři by na středověkém tržišti každé ráno stály u brány, kupovali od pěstitelů plodiny za mírně nižší cenu a tu pak po celý den prodávali na tržišti za cenu o něco vyšší. Pěstitelé by pak nemuseli ztrácet čas na tržišti a pracovat místo toho celý den na poli.

Klasické uspořádání burzy tedy je, že burza poskytuje institucionální místo pro obchodování. Na burze pak působí market makeři, kteří sledují trh s akciemi či komoditami, odhadují správnou cenu (vhledem ke všem možným informacím) a nakupují za menší cenu a prodávají za vyšší. Pokud je tedy na trhu s danou akcií či komoditou více market makerů, vniká už dříve popsaná kniha objednávek, neboť každý tvůrce trhu si odhaduje cenu podle svého. Je-li na trhu dost tvůrců trhu a zájem o danou akcii dost velký, rozdíl mezi nabízenou a poptávanou cenou je velmi malý. Zájemci o koupi či prodej daného množství akcií pak mohou svůj obchod realizovat prostřednictvím tvůrců trhu, které kontaktují přímo nebo brokerů.